Za každou NE-mocí se skrývá obrovská MOC

Jednoho prázdninového dne…

„A neměla byste ještě volno tento nebo příští týden?” Zní mi do ucha z telefonu od mé stálé klientky.

Marně listuji diářem tam a zase zpět. Teď o prázdninách mám těch pár termínů, kdy jsou kluci u babiček, nekompromisně plných.

Jediné možné okýnku objevuji v pondělí mezi kosmetikou a začátkem mojí pracovní doby. To jsem ale chtěla ještě stihnout oběd… V práci mám být do půl 9 večer.

„Tak přijďte v pondělí v 13:45”, slyším se říkat do telefonu a už teď přemýšlím, jestli to nepřeháním. Však co, jednoho člověka navíc snad zvládnu, ne? 4 nebo 5, to už je asi jedno…

A je fakt, že peníze se hodí… Budu ráda, když tento měsíc zaplatím sociální, zdravotní, nájem a něco mi i zbude, běží mi při tom hlavou.

Jak to máte vy?

Taky se občas dostáváte do situace, kdy na něco kývnete a už předem víte, že splnit to bude obtížné? Bude vás to stát hodně sil nebo se vám do toho nechce? Jen z nějakých důvodů nedokážete říct NE? A pak si to ještě sami sobě nebo i někomu jinému obhajujete opravdu „důležitými a přesvědčivými” argumenty?

A nebo třeba ani nepřemýšlíte, kolik vám všechny vaše denní činnosti berou energie? Máte svůj seznam a prostě jedete, dokud nepadnete?

Věřím, že po přečtení mého zážitku dostanete občas odvahu říct jasné NE vyčerpávání svých drahocenných sil a nadšené ANO splnění svých vlastních potřeb.

Je lepší spokojené ego nebo žaludek?

Do práce dobíhám těsně před tři čtvrtě na dvě. Naštěstí jsem si všechno nachystala předem, ale i tak jsem doufala, že budu mít 15 min na svačinku. Bohužel nemám. Musím vydržet, protože klientka už je tu.

Hned jak začnu s reflexní masáží, tak na hlad zapomínám. Jsem ve svém živlu. Spokojená a uvolněná. Čas mi při tom neuvěřitelně letí.

Tři klientky už odešly a přichází čtvrtá. Stíhám zas jen miniaturní pauzu, kdy se napiji a nachystám lehátko. Svačina se na mě pěkně směje z krabičky dál. Lehké kručení v břiše zaplaším, ale vnímám, že přichází únava.

Opět se zaberu do práce, a to mě dobíjí. U páté klientky se mi to naštěstí daří taky, ale je už po 8 večer a chtě nechtě si musím přiznat, že i já jsem jen člověk. Fakt mám hlad.

V půl 9 večer se konečně dostávám k jídlu. Ideální to není, protože žaludek i střeva chtějí odpočívat a regenerovat, ale přece nebudu o hladu až do rána…

Jak jsem čekala, hlad sice zmizel, ale za 15 min přicházejí první protesty rozespalého žaludku. Raději to moc neřeším, balím věci a jedu domů.

Připomnělo vám to něco?

Možná ano. Přiznejte si sami sobě, že občas, třeba i v zápalu něčeho, co vás baví, nebo přemíry úkolů, které máte, zapomínáte na své základní potřeby. Napít se, najíst se, chvilku se zastavit a uvědomit si sami sebe.

Jak vidíte, stává se to každému. Já už jsem na sebe v tomto směru dost opatrná, ale opravdu jsem pořád jen člověk :).

V podstatě se až tak moc neděje, pokud se to stane jen výjimečně. Problém nastává, když se takových věcí stane najednou víc nebo ignorujete varovné signály svého těla dlouhodobě. Tak jako u mě před pár týdny.

Neslyším a neslyším…

Celý následující týden vnímám, že jsem unavená. Ale mám své dny a taky jsem si nasadila novou kúru detoxikace dle MUDr. Jonáše, tak to může být i tím. Novou energii do žil mi ale vždycky vlije myšlenka na následující týden.

Kluci budou u babičky, já půjdu 2 dny do práce a pak chci jet na super výlet za kamarádkou na jižní Moravu. Plánujeme to snad už 2 měsíce a je to taková moje osobní mini dovolená. Já se tak těším!

Ve čtvrtek se děje něco divného. Jedna klientka mi ruší rezervaci a druhá na ni dokonce zapomíná. Abyste rozuměli, na tom samozřejmě není nic zvláštního, to se prostě stává. Ale mně se to děje právě v situacích, kdy NEMÁM pracovat. To už trochu zpozorním a říkám si, že asi fakt musím zpomalit.

Konečně je neděle a já balím kluky k babičce. Ti už se taky nemůžou dočkat až pojedou na prázdniny.

Když jsem se ráno vzbudila, trochu mě bolelo ucho. Opět to přičítám detoxikaci a klimatizaci v autě.

Jen co předám kluky a sednu do auta, tak au…proč mě bolí v krku? Přijíždím domů a mrknu do zrcadla. Co to je? Krk červený a mandle nateklé. Asi bych měla vysadit Joalis, bleskne mi hlavou, ale večer si statečně kapu znovu. Já přece něco vydržím!

V pondělí ráno nejsem schopná promluvit. Krk totálně opuchlý, mandle zahnisané. A já mám objednaných 7 lidí a zítra 5. Co teď?

No, co mi zbývá, když nejsem schopná mluvit a mé tělo evidentně s něčím bojuje. Na nemocnou terapeutku není nikdo zvědavý.

Ruším 12 lidí a taky výlet za kamarádkou :(. To mě mrzí nejvíc.

Tak jo, už jsem na příjmu

Chvíli si dovolím všechny ty pocity lítosti, naštvání a bezmoci a pak KONEČNĚ začnu vnímat, co se doopravdy stalo.

Abychom si to ujasnili:

1. Vzala jsem JEDNOHO klienta nad rámec původního plánu a pořádně se nenajedla a přetáhla se.
2. Celý týden jsem se snažila ignorovat všechny signály, které mi dávaly možnost včas zasáhnout (i když kdo ví, jestli se to dalo úplně zabrzdit).
3. Následně jsem musela zrušit DVANÁCT klientů a zasáhla tak i do jejich plánů.
4. A hlavně jsem přišla o bezva výlet za kamarádkou.

Znovu jsem si uvědomila, že přístupem ke svému vlastnímu zdraví ovlivňují mnohem více lidí, než jen sebe. Samozřejmě, že tohle už přece dávno vím, vždyť to říkám každému, kdo ke mně přijde.

První musíš být v pohodě a spokojený ty a pak budou i všichni ostatní.

Ale vidím, že to potřebuji někdy připomenout. Pocit naštvání střídá pocit vděčnosti k vlastnímu tělu. Vždyť ono je tak úžasně inteligentní, že mě na nedostatek sil upozornilo velice rychle a rázně. Abych už si dál neubližovala a mohla situaci včas řešit.

Jedno je teď jasné. Všechno jde stranou a nejdůležitější je vyležet angínu v posteli, odpočinout si a nabrat síly.

Může být na nemoci něco pozitivního?

Tak fajn, lidi odhlášení, já v posteli, angína rozjetá. Co teď? Nechci tu celý týden fňukat, že mi je zle. Zkouším se na to podívat jinak. Co je na tom pozitivního? Může být vůbec něco pozitivního na tom, když člověk onemocní?

Vlastně můžu celý den spát nebo si číst. Mám spoustu času na přemýšlení. Můžu se věnovat jen sama sobě, protože děti jsou v láskyplné péči babičky a manžel se o sebe umí postarat sám a ještě mi uvaří i čaj :). Můžu se pustit do něčeho, co už mi chvilku leží v hlavně, jen jsem se k tomu ještě přes všechny ty „důležitější” povinnosti nedostala.

Moje NE-MOC mi absolutně znemožňuje reagovat na potřeby druhých a nutí mě vnímat ty svoje.

Jaké potřeby jsem si tedy odpírala, že si je dovolím jen v ne-moci?

• Beztrestně se celý den válet v posteli.
• Nemuset vařit, prát a uklízet.
• Věnovat se něčemu, co by mi dělalo radost a nemít výčitky z toho, že zanedbávám děti.
• Mít čas se ponořit do tvorby nových webovek a strávit u toho i několik hodin v kuse…

Aha, tak že by bylo ono? Tak co s tím?

Tak za prvé si slíbím, že už tyto potřeby ignorovat nebudu a pokusím se vymyslet, jak je naplnit, aniž bych musela podstoupit muka oteklého krku. Vždyť o co jde. Jsem svou paní a do diáře si píšu sama. Navíc mám skvělého muže a nejskvělejší babičky, které mi řeknou ne, jen když se jim to fakt nehodí.

Opravdu je nutné uchylovat se do nemoci?

Popravdě, když to zatím neumím jinak, tak někdy asi ano. Protože pak svou pozornost soustředím absolutně na sebe. Tělo potřebuje být v rovnováze samo o sobě i se svým okolím.

Nemoc je proto velmi inteligentní zásah těla, kterým se snaží právě nějakou nerovnováhu vyvážit.

Většinou jde o to, že jste v napětí, bez energie a dlouhodobě ignorujete volání po nápravě. Tělo je tak ve stresovém režimu, kdy prostě opravné a uzdravující procesy neběží nebo velmi neefektivně.

Potom přichází nemoc a tělo vám tak dává velkou šanci prohřešky rychle napravit. Pokud se to vezme za správný konec, nemoc rychle odezní, organismus se pročistí, vy si uvědomíte něco o sobě a s novou zkušeností nebo zpracovaným problém se cítíte spokojeněji.

Když ale chcete za každou cenu projevy nemoci pouze potlačit, tak se vám to sice může na nějakou chvíli podařit, ale nerovnováha se prohlubuje. Pravděpodobně se pak nemoc ozve znovu a mnohem razantněji…

Tohle si během chvíle uvědomuji a přichází jasné rozhodnutí.  A tedy za druhé se konečně pustím do realizace projektu OBJEV SVOU LÉČIVOU MOC. Nosím ho v hlavě už nějakou dobu, jen jsem si prostě neudělala čas jej dotáhnout.

Uvolňuji se. Jen tak si beztrestně ležím v posteli a prostě si užívám, že se můžu zaobírat myšlenkami, které mě k tématu napadají. Skládačka puzzle začíná nabírat celkem jasný obraz.

Najednou se děje něco úžasného. Život mi láskyplným kopancem do zadku nabízí možnost soustředit se na to, co je opravdu důležité. Abych byla šťastná, zdravá a spokojená a svou zodpovědností za své zdraví ovlivnila mnohem více lidí než doposud.

Do komentářů mi napište, jaký láskyplný kopanec jste někdy dostali vy!