Je neděle, 23. listopadu 2014. Společně s dalšími 12 ženami sedím v učebně v půlkruhu na židli a poslouchám Petra Vlčka, který nás trpělivě zasvěcuje do své unikátní metody Reflexní terapie duše.
Jsem u něho na kurzu už potřetí a přemýšlím, jak se mi za ty 3 měsíce změnil pohled na na svět, na ostatní lidi a hlavně na sebe.
Původně jsem se chtěla JEN naučit reflexní masáž chodidel, abych mohla pomoci sobě nebo rodině při různých zdravotních potížích. Jako bonus jsem nakonec dostala především pocit, že cokoliv se děje, má nějaký smysl a každý problém se dá řešit.
A co víc, téměř vždy mám tu moc i veškeré prostředky, které mi pomohou situaci zvládnou, stále při sobě. Jen jsem o nich zatím nevěděla nebo jsem nevěřila, že bych je uměla použít…
Většinou hltám každé Petrovo slovo, ale dnes se mi myšlenky točí kolem snu, který se mi v noci zdál a nemůžu ho dostat z hlavy. Sny se mi zdávají často, ale tento byl neuvěřitelně reálný a absolutně jsem nepochopila, co mi chtěl říct.
A právě v té chvíli se Petr ptá, jestli se po náročném včerejšku někomu nezdálo něco zajímavého, že bychom si zkusili práci se sny. Fakt náhoda…
Já: „To budu fakt ráda.”
Hned si jdu lehnout na lehátko a Petr mě vybídne, abych svůj sen popsala. Tak tedy…
Je krásný letní den, sluníčko svítí, je velmi příjemně a já se procházím po městě. Je něco kolem poledne a dostávám chuť na dobrou kávu.
Objevím příjemnou domáckou hospůdku a vejdu dovnitř. Zřejmě proto, že je venku tak krásně, tak uvnitř nikdo není, jen číšník za barem. Super, nebudu čekat!
Jdu přímo k němu a říkám: „Dobrý den, dala bych si jednu kávu, prosím. A sednu si venku.” Číšník sice nic neříká, ale vypadá, že mou objednávku zaregistroval, tak si jdu v klidu hledat místečko na zahrádku.
Venku je velká terasa s několika stoly a lavicemi. Je plno, ale vidím, jak od jednoho stolu na mě mává moje mamka. Volá na mě, ať si s ní dám oběd. Tak je už skoro poledne, proč ne, že?
Vybíráme si z jídelního lísku a za chviličku je u nás jiný číšník než byl uvnitř. Hlásím svou objednávku a doplňuji: „Ještě jsem si u kolegy objednala kávu”. Číšník nehne ani brvou a odchází. Co s nimi dneska je? Jsem lehce nervózní, ale snažím si toho nevšímat.
Za chviličku přináší další obsluha objednané meníčko a já už o něco důrazněji připomínám: „Ještě jsem chtěla kávu!” Nic. Kolektivní hluchota nebo co.
Místo toho, abych si užila oběd s mamkou, tak jsem naštvaná. Vlastně zuřím. Propaluji všechny číšníky, hlavně toho za venkovním barem, očima, ale bez úspěchu. Všem je to šumák.
Bez své kávy neodejdu!
Já se ale nehodlám vzdát. Bez své kávy neodejdu! I když mi to mamka rozmlouvá, tak nakvašeně vstávám a jako bůh pomsty se blížím k baru. Už jsem pochopila, že kdybych čekala, až si mě všimne, tak jsem tam možná do rána, takže na něj spustím sama:
„Můžete mi prosím vysvětlit, co je tak složitého na tom donést mi jednu kávu? Třikrát jsem si o ní říkala, jsem tu skoro hodinu a nikdo není schopný mi ji donést! To mi snad děláte naschvál?” Začínám chápat, že moje představa o tom, že teď třeba zareaguje, je velmi naivní. Nuda. Ty tu stojíš ještě?
„Tak dostanu to zatracený kafe nebo ne??” Už po něm fakt ječím, je mi jedno, že se na mě všichni otáčejí. Ale buď je doopravdy hluchý nebo by si za svůj výkon zasloužil Cenu Thálie. Ani nemrkne, sleduji ho pečlivě.
Teď jsem opravdu u konce svých sil a nevím, co mám dělat. Co jsem komu udělala? Asi jako projev největšího zoufalství to naposledy zkouším: “ Dej mi jednu černou kávu a neštvi mě!”
Podívá se na mě stylem „jako v klidu, ne?,” postaví přede mě moji vytouženou kávu a pronese: „30 Korun.” Tak mě tím šokuje, že už ani nic neříkám, jen mu zaplatím a on se dál věnuje nevšímání si mě. Skvělé.
Totálně vyčerpaná dosedám za mamkou na lavičku, dívám se na kávu, na kterou mě přešla veškerá chuť a slyším jí říkat: „Ale nemusela jsi na něho tak křičet, víš on má nemocnou babičku…”
Chce se mi brečet a probouzím se s myšlenkou: „A kdo bere ohledy na mě…?”
Dopovím svůj sen a Petr mě hned vybízí: „Dobře a teď se zaměř na tu část svého snu, kdy ses cítila nejhůř.”
Já: „Nejvíce na hrudi a v krku”.
Petr: „A kdybys ten pocit měla přiřadit k nějaké situaci, kterou teď třeba v životě zažíváš, našla bys něco?”
Přesně tohle cítím se svým tříletým synem
Já: „Když ses mě zeptal, tak jsem si uvědomila, že přesně tohle cítím se svým tříletým synem. Vůbec mě neposlouchá. Něco po něm chci a on jako by mě ani nevnímal, neslyšel a já už pak začnu hrozně křičet, ale buď nepomůže ani to nebo on začne brečet. Štve mě, že se s ním nedokážu domluvit. On totiž ani ve svých 3 letech moc nemluví. Tak se domlouváme takovou naší znakovou řečí, při tom vím, že mu to pálí, je moc chytrý, jen mi to nedokáže všechno říct.”
Petr: „Ale víš, že děti zrcadlí problémy rodičů. On ti jen ukazuje, že neumíte komunikovat s manželem…”
Já: „Co? Ale my jsme úplně v pohodě….”
Petr: „Jasně :)!”
Já: „No, ale když nad tím teď přemýšlím, tak u manžela mám taky někdy ten pocit, že mě nevnímá nebo neslyší. Musím mu říkat věci i třikrát a stejně neví, že jsem mu je řekla. Pak jsem někdy naštvaná, že mi to asi dělá schválně…Ale vůbec jsem si to neuvědomovala, že to tak je…”
Petr: “ Tak se nediv, když mu to říkáš tak, že ti nerozumí, muži potřebují stručně, jasně, výstižně! Když něco chceš, tak to řekni! Chceš kafe, tak to řekni. Řekneš “Dala bych si kávu”. OK, tak si dej a co já s tím? Ale když řekneš: “Dones mi kávu”, “dej mi kávu”, je hned jasné, co chceš.”
Já: „Aha, takže je to vlastně můj problém…”
Petr: „Díky, že ses s námi podělila o svůj sen :)”.
Zbytek kurzu ubíhá velmi rychle a k večeru už mířím směr domov. Tak nevím, jestli je lepší, když jsem ten sen nechápala nebo to, když už vím, co mi chtěl říct. Vím, kde je problém, ale co teď? Jak se mám naučit lépe komunikovat? Jde to vůbec? Ve škole takový předmět nebyl…Mám z toho hlavu jak balón. No nic, asi bude nejlepší promluvit si s manželem, on si ví se vším rady, tak mi snad pomůže…
Přijíždím domů a plná dojmů vyprávím celý zážitek mému muži. Ten si neodpustí typicky chlapskou reakci: „To jakože za to můžu já?”.
Snažím se mu to vysvětlit tak, aby tomu opravdu porozuměl: „Ne, nemůžeš za to ty, to já ti neumím správně říct, co chci nebo potřebuji, ale pomohlo by mi, kdyby ses snažil mě více vnímat, to mi to hodně usnadní. Opravdu mě někdy dost mrzí, když mě nevnímáš, já si pak připadám, že pro tebe nejsem důležitá. Třeba, když přijdeš domů, tak by se mi líbilo, kdybys mi dal pusu a pořádně mě objal, abych měla pocit, že sis mě všiml. Ne jen pusu z rychlíku a hned za dětmi…”
“Ale co tě to napadlo, samozřejmě, že jsi pro mě důležitá!” „Ale když mi to neřekneš, tak to taky nevím…”
Skončíme v objetí a slibujeme si, že spolu budeme více komunikovat ne jen mluvit. Hned je znát, že se něco pročistilo, i když jsme ani jeden neměli pocit, že by bylo něco zásadně špatně.
Následující dny zažívám změnu. Můj muž když přijde z práce, jako první míří za mnou a věnujeme mi nejen polibek, ale hlavně dlouhé objetí. Já se na oplátku snažím mu sdělovat jen podstatné věci a tak, aby bylo jasné, co chci.
Všímám si že i syn Tomášek je víc v klidu, neodmlouvá, je veselejší a neobvykle hodně se ke mě tulí.
„Maminko, já tě mám tak rád!”
Asi za 14 dní za mnou přichází a zcela srozumitelně říká: „Maminko, já tě mám tak rád!” Od té doby mluví až moc :). A já mám pocit, že jsem svědkem nějakého zázraku.
Svůj příběh zde píšu pro to, abych Vám ukázala, jak důmyslně nám někdy podvědomí ukazuje, kde je problém, ale i jak jej vyřešit.
Mně tehdy pomohl poselství rozšifrovat Petr Vlček, protože jsem ještě neuměla komunikovat ani s mým manželem, natož sama se sebou. Ale hlavně mě nadchl možností využít signály svého těla a podvědomí, abych našla odpovědi na otázky, které mám.
Ukázal mi, jakou mám MOC.
Naše tělo nás nikdy nenechá ve štychu, vždy se snaží nám ukázat, že se něco děje, i co s tím udělat. Nejdřív je to jemně změnou nálady a pocitů. Když si toho nevšimneme, začne se situace zrcadlit v našich vztazích nebo snech, jak jsem to měla třeba já.
Často se stává, že ani tak to nezaregistrujeme nebo tomu prostě nechceme nebo neumíme věnovat pozornost. Pak přicházejí na řadu nemoci, úrazy a zásadní životní události. Většinou dost nepříjemné. Můžeme mít i pocit, že se problém zjevil z čistého nebe. Pokud se ale ohlédneme zpět, uvidíme, že první indicie přišla už dávno. Jen jsme ji nevnímali.
To zní zajímavě, říkáte si možná, ale mám pocit, že tohle asi nedokážu, nevím, jak na to, neumím to.
Měla jsem to stejně. Nejsem přece žádný psycholog, šaman, léčitel či duchovní guru, abych tomu mohla jen tak rozumět :). Ale věřte mi, že to dokážete. Vlastně jsem přesvědčená, že to dokáže úplně každý, pokud chce.
Všichni máme k dispozici obrovskou moc, léčivou moc, která dokáže uzdravovat tělo, duši i vztahy. Ale je na každém, aby se rozhodl, jestli ji využije nebo ne. Jde totiž o obrovský závazek vůči sobě, svému životu i ostatním lidem.
A je pochopitelné, když v takové chvíli cítíme strach. Strach ze změny. Protože pokud svou moc objevíme a přijmeme, tak už nikdy nic nebude jako dřív…
A pokud se bojíte, je to úplně v pořádku, dopřejte si čas najít v sobě odvahu k objevování a buďte k sobě vlídní. Ráda vám pomohu najít odvahu osobně.
S metodou Reflexní terapie a Reflexní terapie duše se můžete také seznámit na mých kurzech.
1 komentář